Tudia z krondoru

Tudia z Krondoru
„Tak, moje milá učednice. Dnes se naučíme jak s pomocí magie zapálit svíčku.“ Tudia se otráveně podívala na mistra, poté sklouzla pohledem na svíčku, která se vzápětí vznítila. „Koukám že jsi zase trénovala bez mého svolení Tudio! Neměla bys to dělat! Jsi strašně nerozvážná!“ Rozzlobil se mág na svou mladou učednici.
„Ale Mistře, myslela jsem že my mágové jsme předurčení hýbat světem….a né zapalovat svíčky“. Dodala potichu. „Ano Tudio, ale jen pokud zvládneš sebekázeň a pokoru k bohům. Můj bratr je třeba jeden z poutníků kněží Silban. „No jo, vy muži se vždy budete modlit k bohyni plodnosti.“ Řekla tudia potichu. V tom Mistr zrudl: „TUDIO! Okamžitě se odeber do meditační místnosti a začni nad sebou přemýšlet!“
Tudia šla pomalými kroky do meditační místnosti. Přemýšlela co tolik rozčílilo jejího mistra. Po chvíli chůze dorazila do kruhové místnosti s jediným polštářem uprostřed. Sedla si na něj jak nejpohodlněji dokázala: Natáhla si nohy, jednu dala přes druhou a opřela se za zády rukama. „Kdyby mi takhle viděl mistr, ten by mi dal.“ Řekla si potichu pro sebe, a musela se pousmát.
Zavřela oči. A začala uklidňovat svůj dech a tep srdce. V tom se jí, jako vždy když meditovala, před očima objevil kamenný dům. Zevnitř byl slyšet dětský pláč. Její mysl prolétla oknem a uviděla dítě – dívku – jak pláče v kolébce. Mělo holou hlavičku, jen řídce vykukovaly zlaté vlásky. Bylo zabalené do oranžové zavinovačky. V tom se jí obraz v mysli rychle otočil od 90 stupňů. U plotny stála žena. Urostlá, vysoká a štíhlá žena. Vařila něco v hrnci na kamenné peci. Byl slyšet praskot ohně uvnitř. Ten kdo nasekal dříví musel být opravdu silný, byly to velké kusy polen. Tudia však nikdy při své meditaci toho, jenž chtěla vidět: Otce.
Tudia se probrala z meditačního transu. Po tváři jí stékala slza. Utřela si jí: „No tak Tudio, vzchop se, ať je s ním cokoliv určitě žije. Tudia si opět uklidnila dech a tep, za pomocí cvičení jenž jí naučil její mistr. Pomalu bojácně zavřela oči, tušíc co bude následovat.
Opět uviděla ten známý kamenný domek. Avšak dětský pláč nebyl slyšet. Přes její zorný úhel přeběhla zlatovlasá dívka v prostých zelených šatech a za ní Žena, urostlá štíhlá a vysoká. Křičela na malou dívku: „Tudio! Vrat mi tu metlu! Nezlob mě!“ Dívka se jen smála a začala běhat kolem velkého starého dubu. Žena jí nemohla chytit, začala se také smát. „Vidíš maminko. A pak že se nemůžeme radovat.“ V tom okamžiku se za domkem začal šířit kouř. Žena se rozběhla za domeček. Dívka se jen bojácně dívala jak její matka zabíhá za dům. Právě když už si dívenka myslela že nejde o nic vážného uslyšela výkřik své matky, který stejně tak rychle jak se objevil, tak také zanikl. Dívenka šla opatrně okolo domu, aby nebyla slyšet. Jediné co tam bylo byl zapálený keř. A bezvládné tělo bez hlavy. Tělo vysoké, urostlé, a štíhlé.
„TUDIO! Co jsem ti řekl o tomhle posedu při meditaci!“ Tudia sebou trhla. Vyděšená ještě z představy kterou viděla. Uklidnila se až po chvíli co si uvědomila že před ní stojí mistr. „Promiňte mistře. Já, jen mi to je pohodlnější.“ „Ale příště se snaž držet standardní posed, nebudeš mít špatné představy.“ Odsekl Mistr. „Dobře, a pane? Jak jste mě vlastně tehdy našel?“ Horlivě čekajíc odpovědi se tudia posadila do tureckého sedu. „No to bylo takhle: Šel jsem natrhat zrovna nějaké bylinky abych mohl udělat pár lektvarů na hojení ran, pro mého bratra. V tom jsem uslyšel křik ženy. Rozběhl jsem se napříč prašnou cestou k domku o kterém jsem věděl že tam stojí už pěknou řádku let. Hořelo tam. Na zemi ležela žena, asi tvá matka. Ty jsi ležela u ní. V bezvědomí. Vzal jsem tě tedy sem. No a zbytek znáš, stala jsi se mou neposlušnou učednicí.“ Mistr se na ní usmál když viděl jak Tudie po tvářil tekly slzy. „A pane? Kdy budu moct začít se učit sama od sebe? Chtěla bych nalézt některé kněze, a naučit se od nich kartografii a dobré četbě či psaní. To co jsem řekla o knězích bohyně silban mě mrzí, mistře, možná je to i nejdůležitější bohyně pro naši rasu. Dlužím jim osobní omluvu.“ Mistr svraštil obočí a pronesl: „Můžeš už jít dnes, jak jsi říkala, mágové mají hýbat světem a né zapalovat svíčky. Než ale odejdeš chci být ujištěn že se ti nic nestane, pojď půjdeme se připravit na poslední zkoušku. Aby z tebe mohla být pokročilá učednice.“ Tudia se usmála, vyskočila ze země a utekla z místnosti jako hurikán který poničil vesnici minulý týden. Mistr si pro sebe jen potichu pronesl: „Tak nerozvážná, a drzá…. Stejně jako její otec.“ To už však ona neslyšela.
Druhý den brzo ráno se Tudia vydala na Krondorský trh, aby nakoupila dostatek bylinek pro mistra a sebe. Bude je přece v nadcházejících dnech potřebovat. Když tak obcházela stánky všimla si nějakého klučiny, mohlo mu být 6let více ne, jak se snaží ukrást náušnice z jednoho stánku. „Hej! Ty! Zloději!“ Začala křičet a rozběhla se za ním. Tak, tak už ho držela za límec jeho potrhané prosté košile, avšak on hbitým skokem uskočil a zmizel v davu. Tudia si řekla že už ho asi těžko nalezne. Když v tom se přes tržnici ozvalo skučení chlapeckého hlasu. Když se vydala po směru toho zvuku naskytl se jí zajímavý obraz. Muž na podivném oři - spíš připomínající plaza v plátové zbroji – se zlatými vlasy držel toho chlapce dobrých pár coulů nad zemí a z kapes mu vyndával dnešní úlovek. „Tak a teď běž ty zlodějíčku, ať už tě tu nevidím.“ Řekl ten muž. Chlapec dopadl na zem a rozběhl se do davu aby se ztratil. Vypadl m z kapsy kapesníček. Tudia jej sebrala: byl nádherně obšívaný, bílý a v rohu měl iniciály J.R. nikdy od té doby nezjistila komu ten kapesník patřil, jestli zloději, nebo někomu jinému.
Muž se podíval na Tudiu a řekl: „Nebýt tebe dívenko, tak si ten zloděj dnes vydělal pěkných pár zlaťáků.“ Pro Tudiu to znělo spíš jako výčitka kterých slýchávala mnoho, avšak vynutila ze sebe dostat úsměv. „Jsem Mara Galager, jeden ze Silbanštích kněží. Jak se jmenuješ ty dívenko?“ Tudia ztuhla. Před ní stál jeden z tich, které označila jako „hordu mužů uctívajících ženu jen za jediným účelem.“ Ted si uvědomila že to tak není správně. „Proč by pohledný hraničář uctíval imaginární ženu, když jich může mít tisíce?“ Pomyslela si. „Já, já jsem Tudia pane. A zrovna vás jsem hledala.“ Pronesla nejistě. „Mě? Proč mne? Nikdy dříve jsem tě neviděl. Co potřebuješ?“ S údivem ze sebe dostal Mara Galager. „Chci se přidat k vašemu řádu, můj mistr mě naučil základy čtení, matiky, kartografie a psaní. Avšak jen řády jsou v tomto mistři a můj mistr nikdy nepotrpěl na pořádek. Seřazování knih je pro mě tedy velké tabu.“ Mara se na ní zadíval. Věděl že tak mladé děvče není připraveno opustit mistra tak brzy. Avšak mlčel, pro tudiu mlčel věky, snad tisíce let, jen tam stál. Stál a díval se na ní jak se mučí tím čekáním. Hned zjistil že ona je žena s nadáním pro magii, už jen od pohledu je to kouzelnice. Avšak něco jí chybí, to něco mu dlouho trvalo najít. „Ach, ano… rozvážnost a úsudek.“ Pronesl potichu Mara tak aby to Tudia neslyšela. Avšak marně, slyšela: „Co prosím? Rozvážnost a úsudek? To ovládám přímo dokonale pane. Mohu se k vám přidat a pomáhat jak je to bude možné?“ Tudia vypadala jak malé dítě kterému přinesli dřevěného kohouta. Obličej dítěte co až teď objevilo že není samo. „Toto rozhodnutí není jen na mě dívenko. Poradím se s ostatními.“ Pronesl stroze, a odjížděl od Tudie.

Tudia s očekáváním dalšího dne nakoupila rychle další bylinky pro mistra. A pospíchala zpět aby usnula, a druhý den opět potkala toho podivného muže na podivném oři.
Pokračování je jen a jen na vás….

Ač se mi to nechce dělat protože nemam rád nonRP:
Lvl: 9 - učedník
Rasa: Člověk
Povolání: mág (bojovej)
Skype: doplním
ICQ: nemam, doplním
Jméno: Tudia z krondoru
Jméno na GP: Tudia
Dungy: jednou za čas nevadí, začátek průchodu, NB stoky a Ratmaní důl nepovažuji jako dung

S přijetím Tudie mezi naše novice plně souhlasim

S přijetím Tudie z krondoru za novice sohlasím a velice se těším na její zkoušky je to velice příjemná malá učednice :-)








Mara Galager